Normal
Režie: Julius Ševčík
Hrají: Milan Kňažko (Petr Kurten), Pavel Gajdoš (obhájce Justus Wehner), Dagmar Veškrnová-Havlová (Marie Kurtenová), Miroslav Táborský (Petr Klein), Jan Vlasák (policejní vyšetřovatel), Pavel Kikinčuk (policejní vyšetřovatel), Zuzana Kainarová, a další
Jak praví ofiko text distributora: Thriller Normal je natočený podle skutečného případu masových vražd, které ve 30. letech minulého století otřásly celou Evropou. Výpravný dobový film zachycuje vražedné řádění i dramatický střet uvězněného vraha a jeho obhájce. Šílený a geniální vrah totiž i po uvěznění rozehrává svůj další smrtící scénář a příběh spěje ke strhujícímu finále.
Můj dojem? Nejdřív odpor a zhnusení. To když Kurten zapíchne malou Kristýnku Kleinovou (byla jím i znásilněna, ale to naštěstí do filmu nebylo zařazeno). Pak jeho vulgární popis incestních a zoofilních sexuálních zážitků, které přímo „vyzvrací“ na mladého obhájce Wehnera. Tomu byl případ tohoto magora přidělen a on se pokouší prohlásit Kurtena za šílence a tím ho zbavit trestu smrti. Zpočátku asi jde o snahu blýsknout se a získat větší prestiž, neb je to jeho první případ, ale postupně je čím dál víc Kurtenem ovlivňován. Naiva, který dělí svět na dobro a zlo a říká, že lidi jsou v podstatě dobří a rodí se dobří, monstra z nich dělá svět, situace nebo vliv okolí, sám na vlastní kůži poznává, jaký vliv na něj má každé setkání s tímhle inteligentním psychopatem. A tím se vracím k úvodní otázce mého dojmu. Postupně jsem přestal vnímat do očí bijící vražedné scény a do popředí mi vyskakovala právě postava obhájce Wehnera. Na něm je právě patrné, jakou moc ovlivňovat okolí má zlo. Nejprve je to vidět v sexuální scéně z bordelu, kde Wehner naznačuje škrcení partnerky a zdá se, že ho to vzrušuje a pak, když dá po hubě Petru Kleinovi (táta první oběti), kterej mu přijde vynadat, že chce Kurtena obhajovat. Jeho čistej svět se mu začíná hroutit i potý, co mu rodiče neodpovídají na jeho dopisy. Ti, kteří mu vždycky pomáhali a nejspíš se i přičinili o jeho kariéru najednou mlčí a nechtějí mít nic s obhájcem psychopatického zabijáka. Z náznaků vyplývá, že mu docela ovlivňovali život, neb napomohli k odloučení Wehnera a jeho lásky. Ta se mu objevuje ve vzpomínkách a vlastně návratem k ní a útěkem z Evropy končí celý film. V závěrečným Wehnerově prologu je cítit náznak příštích hrůz a nástupu opravdových psychopatů a masových vrahů, protože se blíží 2. světovka a proti Hitlerově skvadře byl Kurten jehňátko. Abych nezapomněl, důležitou roli má Marie Kurtenová v podání Dagmar Veškrnové – Havlové. Bývalá šlapka, která se dá s Kurtenem dohromady po náhodným pouličním styku. Jejími slovy se do sebe zamilovali. Není divu, že ona nechce přijmout pravdu o Kurtenově bestialitě a snaží se ho ospravedlnit. Když však zkoukne fotky z míst činu, které jí předhodí Wehner, pochopí, že byla trochu mimo mísu. Řeší to sebevraždou a tak se vlastně stává Kurtenovou poslední obětí. Nakolik tohle plánoval není řečeno, ale nabízí se odpověď, že od počátku.
Film je natočen zajímavým způsobem. Postavy jsou jakoby ve svém světě, odříznuté od okolí, což vlastně i diváka nepřímo nutí soustředit se pouze na tu kterou postavu. Celkově má film ponurou atmosféru bez špetky světla, všechno je neustále v temnotě, což podtrhuje to o čem pojednává. Světlými záblesky jsou právě výše zmiňované vzpomínky na svoji lásku. Necítím se být povolán hodnotit výkony herců, neb to jistým způsobem ovlivňuje i oblíbenost nebo averze k některým protagonistům. Ale Kňažko je dost dobrý i Gajdoš je přesvědčivý. Veškrnovou nemusím, ale přesto její výkon nevidím jako ohlašovaný velký návrat. Řekl bych normál. Ovšem zajímavé jsou záběry právě s ní v okamžiku, kdy si prohlédne fotky z řádění svého povedeného manžílka. Na jejím těle se objevují obrazy obětí a ve finále ona sama uvnitř sebe křičí bolestí, zklamáním, zhrzenou láskou a kdoví čím ještě, ačkoliv navenek se zdá být stále silná. Jo a ještě k muzice. Ta je dílem Jana P. Muchowa – zakladatele skupiny Ectasy of Saint Theresa. Pohoda až do chvíle, kdy se Wehner ocitne v bordelu. V té chvíli jsem očekával spíš dobový šanson než moderní skladbu ve stylu zmiňované Ectasy OST. Ta skladba mi tam v ten moment prostě neseděla, ale i to bude určitě věcí názoru.
Závěr toho všeho mudrování je, že podruhé bych ten film možná ještě skous, ale třikrát asi ne. Ale i tohle je jen můj subjektivní dojem, o který se chci s ostatními podělit.
(Možná stojí za přečtení tahle story, která řeší podobnou myšlenku jakou měl Wehner)